Dětské křivdy

15.02.2016 16:08

Dětské křivdy

Když jsme byli malými dětmi a něco
chtěli, nepochybovali jsme o sobě. Prostě jsme šli za svým cílem a věděli, že
to dokážeme. Tolikrát jsme upadli na zem a přesto jsme zase vstali a učili se
znovu a znovu chodit. Kdybychom uvěřili tomu, že to neumíme a nedokážeme to
změnit, dodnes bychom nechodili.

Kdy začínáme o sobě pochybovat a
vzdávat se?

Neutíkej, ať neupadneš... zase jsi to
zamazal, kdo to má po tobě uklízet... zkazíš to... to neumíš, nech to, udělám to
sama... Nešiko...  Zkrátka "překážíme". A protože
chceme od rodičů a všech, kteří jsou pro nás autoritou, aby nás měli rádi,
nezlobili se na nás, nehubovali nás, raději začneme dělat to, co od nás
očekávají. Podvědomě se začneme vyhýbat problematickým  situacím a děláme toho čím dál tím méně. 

A co teprve škola? Je jedno, zda
nás dospělí trestají nebo odměňují. Podstatné je, že se vždy  stavějí do pozice autority, která hodnotí,
posuzuje.

Jako příklad můžu uvést ze své
poradny příběh jednoho chlapce. Paní učitelka každý den vybrala dva žáky, kterým
dovolila, aby začali psát pery. Pokaždé, když 
Pavlík nebyl mezi těmi dvěma vybranými, 
chodil ze školy zklamaný. Nechápal, proč on nemůže psát perem.  Vždyť se tolik snaží!

Známe ze svého dětství i to, jak
jsme byli ve škole posílaní do kouta nebo za dveře třídy "na hanbu". Je to
nepedagogické, prohlásili psychologové a tak paní učitelky podobu tohoto trestu
ignorovaly. Na nástěnkách se objevil strom a na něm lístečky se jmény .
Zlobí-li někdo, lísteček padá níže a níže, až jej paní učitelka schová do šuplíku.
Jméno dítěte zkrátka ze stromu zmizí.

Ani odměna nemusí být tím nejlepším
řešením. Jeden velice neklidný chlapec dostal za odměnu od paní učitelky pěkně
malovaný rozvrh za to, že dokázal posedět v klidu deset minut, což byl pro
něj nadlidský výkon. Posadila jej do jedné lavice s Lenkou. Byla pravým
opakem - vždy seděla vzorně s rukama za zády a ani nešpitla. Ale paní
učitelka ji nikdy nepochválila a nikdy ji za to neodměnila. Pociťovala jako
křivdu to, že nedostala odměnu.

Škola (podobně jako sport) staví na
soutěžení. Povzbuzovat k výkonu se v této společnosti považuje za
zcela normální. Soutěživost přináší úspěch - vítězi. A co ti, kteří nebyli tak
dobří, úspěšní?  Je to úspěch na úkor
někoho jiného. Nesrovnáváme se se sebou samým, s našimi možnostmi
vlastního rozvoje, ale s druhými, s těmi, kteří jsou  ti "horší" nebo "lepší".

Dospělí jsou opravdu vynalézaví,
jak zahýbat s naším smyslem pro vlastní důstojnost.

Všechny příhody související
s trestáním či odměňováním jsou součástí nás samých i v dospělosti.
Když pracuji metodou ONE BRAIN  se svými
klienty, pomocí svalového testu hledáme příčinu jejich současných problémů.
Nejčastějšími tématy jsou problémy spojené se 
sebehodnocením, sebejistotou, sebedůvěrou. A tehdy se často dostáváme do
dětství - k odměnám a trestům. Ať už doma nebo ve škole.


Vyhledávání

Novinky a Články

Přihlaste se k odběru novinek a článků ze světa alternativního léčení:

Individuální studium Numerologie

Více zde >

Naplánované kurzy

V této rubrice nejsou žádné články.

© 1950 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode