Kolikrát jsme tohle slyšeli, kolikrát nás naše vlastní lež doběhla. Dostihl nás vlastně náš vlastní strach. Říci pravdu, chce mnohdy odvahu nést následky za své činy a tak zvítězí strach, co si o nás druzí pomyslí, že by někomu naše pravda ublížila, strach z trestu, z nepřijetí. Mnohdy je náš výmysl motivován snahou získat výhody oproti druhým. 

Některé lži nás pak mohou trápit po celý život. I ve svých padesáti letech jedna klientka měla problém s tím, že jako pětileté dítě počmárala barvičkou ubrus. Když to matka objevila, hledala viníka. Holčička se bála doznání, věděla, že by následoval trest, a to výprask.

Nepřiznala se, a tak vina dopadla na jiné dítě, které si v tu dobu hrálo u nich doma. Ta drobná lež trápila klientku po celý její dosavadní život. V určitém smyslu to však mělo pro ni výhodu: už tenkrát se rozhodla, že nebude lhát a postaví se k životním situacím „čelem“ i kdyby trest měl být sebevětší. Na výprask by časem zapomněla, ale na to, že poškodila svoji kamarádku, nezapomněla nikdy. 

Klamání druhých je velká zátěž pro náš mozek. Musí operovat s tím, co se skutečně děje a s vymyšlenou verzí.  Musí vykonstruovat lež, aby to vypadalo důvěryhodně, tedy navíc sleduje, zda lidé jeho lži věří. Lhář sleduje tedy svoji vymyšlenou historku i to, zda ji druhý přijímá. Lidé v tomto zatížení zapomínají, že jejich  tvář, výraz očí, ruce, nohy, držení těla se také proměňují a mnohdy právě ony nás prozradí.

Lež nás může kdykoli „doběhnout“ a následky takového chování mohou být mnohem horší, než říci jak se věci skutečně mají.. A navíc - pokud někomu neříkáme pravdu, mateme ho.  Neumožňujeme mu totiž, aby se vyznal v situacích či vztazích.